logo firmy

Zlato v historii II. : Starověká Evropa – vše začalo na Krétě

V minulém článku jsme se věnovali převážně Egyptu, který zlatými nalezišti přímo oplýval. U civilizací evropského Středomoří se zlatých nalezišť ve větší míře nedostávalo. Neznamená to však, že by Evropané zlato nevyhledávali, právě naopak. Co ztráceli malými nebo žádnými nalezišti, doháněli obchodem a v případě Římanů i dobyvačnými válkami.

Kréta – kolébka evropské kultury

Mínojská kultura starověké Kréty byla v mnoha směrech specifická a výborně to dokládají báje, kterými je stále ještě opředena. Pověst o Minotaurovi má i pravdivé pasáže, třebaže zkomolené. Tak například, prazáklad toho, co první vypravěči popsali jako bludiště, byl ve skutečnosti královský palác v Knossu, který svou rozlehlostí a počtem místností připomínal spíše labyrint než cokoli jiného. Minotaurus jako postava vznikl nejspíše v myslích návštěvníků po zhlédnutí emblémů býčí hlavy, které vévodily mnoha zdem paláce i okolí.
Kréta pro svou výbornou polohu ve Středozemním moři byla silná svým námořnictvem. Věřili mu natolik, že žádné z krétských měst nemělo hradby, které byly ve starověku i středověku naprostou nutností. Krétské hospodářství se tak přirozeně opíralo o námořní obchod, jejich lodě brázdily celé Středozemní moře a přes Biskajský záliv se dostaly až k britským ostrovům. Zlato bylo hlavním obchodním artiklem, protože ložiska zlata nebyly v egejské oblasti valné. Se vzrůstající poptávkou se z Kréťanů začínají stávat velmi zruční zpracovatelé zlata a umělečtí zlatníci. Zlato bylo dováženo z Iberského poloostrova a hlavně Egypta, ze kterého také přejali mnoho raných technik zdobení zlatých předmětu. Kromě všech ostatních technik používali také velmi pokročilou techniku granulace, které byla po celý středověk a novověk zapomenuta a znovuobjevena byla až začátkem 20. století. Jedná se o nanášení mikroskopických kapiček zlata na podklad z obecného kovu a tím vznikají velmi zajímavě strukturované obrazce vysoké umělecké hodnoty.

Řecko

Není překvapením, že Kréťané neměli na obchod se zlatem ve Středomoří monopol, o vliv na obchodu se přetlačovali s mořeplavci z bájného města Tróje, jejíž existenci potvrdil až Heindrich Schlieman ve druhé polovině 19. století. Její trosky objevil nedaleko průlivu Dardanely v Malé Asii. Dále také zjistil, že bohatství Tróje bylo přímo úměrné rozmachu nebo úpadku námořní síly Kréty. Zničení Tróji Řeky mělo také jiný důvod, než o jakém vypráví Homérova báje. Kolem roku 1200 př. n. l., kdy Trojská válka skutečně zuřila, již Kréta patřila k pevninskému Řecku a jen těžce nesli konkurenci v Egejském moři. Největší nález zlata z tohoto období pochází z vykopávek velkého města Mykén. Nejznámějším nálezem je určitě pohřební maska krále Agamemnona, kterou objevil společně s celým městem také H. Schlieman. K dalším důležitým nálezům patří pět dýk se zlacenými čepelemi zdobenými zvířecími motivy a řada zlatých minci datována právě k mykénskému období.

Řím

Řím tvoří ve využívání zlata kapitolu samu pro sebe. Nejenže ve svých raných dobách nepřejímal zlatnické vzory z Egypta nebo Blízkého východu, jak se tomu stalo v egejské oblasti, ale také nezískával většinu zlata těžbou nebo obchodem, nicméně nepředbíhejme.
Řím úzce sousedil s říší Etrusků ( byl jimi dokonce založen ) – tajemným národem výborných zlatníků se svébytnou kulturou na vysoké úrovni. Z temnoty neprobádaných dějin se vynořili kolem roku 1000 př. n. l. a jako národ zanikli roku 265 př. n. l., kdy Římané dobyli jejich poslední město Volsinie. Římané od Etrusků převzali jejich rozvinuté zlatnictví, které se vyznačovalo výtečným zvládnutím techniky granulace a také mistrovskými šperky tvořenými strukturou z tenkého kovu – filigránem.
Jelikož v etruské společnosti se vysoce postaveným ženám dostávalo velké vážnosti, byla velká část zlatých odkazů na Etrusky nalezena v pohřebních výbavách. Hlavní římský problém proto nespočíval v umělecké úrovni zpracování zlata, ale v samotném jeho sehnání. Římská říše měla na území Apeninského poloostrova jen malá ložiska, ze kterých za celý starověk nevytěžili více než 200 tun zlata, což je v porovnání s produkcí egyptské Střední říše zanedbatelné množství. Řím musel hledat zlato na dobytých územích. Nejvýznamnějším zdrojem byl dozajista Iberský poloostrov, kde se s těžbou začalo již v době měděné a v období římské nadvlády dosáhla produkce celkem tisíce tun. Dalšími důležitými zdroji byla Galie, Núbie a také Egypt, jehož produkce zaznamenala obrovský pokles. Stále byl schopný dodat na 80 tun božského kovu. Posledním důležitým nalezištěm byla Dácie ležící na území dnešního Rumunska. Její dobytí znamenalo pro císaře Traiana obrovský risk, který vyšel. Na vypravení vojsk padly všechny finance císařské pokladnice a říká se, že sám Traianus prodal velkou část svých osobních šperků. Výsledek byl více než dostačující. V dalším století, kterému se příhodně říká „zlaté“, za panování Traina a jeho nástupců Hadriána a Marka Aurelia vytěžili Římané v Dácii několik set tun zlata. Jen díky němu si dokázali udržet nadvládu nad oblastí Středozemního moře.

V dalším článku ze série Zlato v historii se podíváme do středověké Evropy, které jen těžce zápasila se svojí chudobou.

Text: Martin Skřivánek - zlatobezdph.cz